Vymezení předmětu novověké paleografie, dějiny oboru


Novověká latinská paleografie je vědní obor, jehož předmětem studia je psané i tištěné písmo latinského kulturního okruhu v období novověku. Obecně vzato, novověká latinská paleografie popisuje a třídí písmo tvořené bezprostředně lidskou rukou i tiskové písmo z rukopisného písma odvozené a zasazuje je do historického kontextu. V rámci ostatních pomocných věd historických se pak podílí na komplexní kritice písemných historických pramenů významným způsobem, protože garantuje jejich správné čtení i místní a časové zařazení.

Studium novověkého písma probíhalo od počátku 20. století zprvu jen v rámci obecné paleografie (resp. latinské paleografie), teprve ve 2. třetině 20. století začaly vycházet odborné publikace zaměřující se speciálně jen na novověké latinské písmo. V evropském měřítku sehrála zásadní roli práce Leo Santifallera. Tento zakladatel disciplíny zabývající se novověkým latinským písmem, označoval tuto disciplínu jako paleografii novověku (německy Paläografie der Neuzeit) nebo novověkou paleografii (německy neuzeitliche Paläografie). Navzdory logické nesrovnalosti obsažené v tomto slovním spojení (paleografie odkazuje svým názvem na „staré písmo“, takže novověká paleografie vlastně paradoxně spojuje „starobylé písmo“ s novověkem) se tento název rozšířil.

Karol Górski sice navrhl zdánlivě logičtější pojmenování neografie (tedy disciplína zaměřená na rozdíl od paleografie na „nové písmo“), prosadit jej se mu však nepodařilo. Latinské písmo novověku totiž není v pravém smyslu slova zcela „novým písmem“, protože svým vývojem plynule navazuje na písmo středověkého období. V německojazyčné odborné literatuře se sice stále častěji užívá označení Schriftkunde der Neuzeit („nauka o písmu novověku“), avšak v české odborné literatuře obhájil označení „novověká (latinská) paleografie“ Jaroslav Kašpar, který v českých pomocných vědách historických novověkou latinskou paleografii metodologicky ustavil. Tento název získává své opodstatnění na základě přijetí předpokladu, že příslušný druh písma stárne již tehdy, když přestane být vyučován, posléze i obecně užíván a postupně se stává pro standardní práci s textem těžko čitelný.




KAŇÁK, Bohdan. Novověká paleografie [online]. c2014, poslední revize 17.12.2014.